Jak jsem psal minule, očekával jsem lepší události, které opravdu přišly a to hned v dalších dnech. Ve svých zápiscích bych se s Vámi nyní rád podělil o dojmy, které ve mně vyvolaly návštěvy některých míst, souvisejících s Kristovým utrpením.

 

Středa 3.9.

Dnes jsem chtěl najít a projít si křížovou cestu. V dnešní době jsou ale jednotlivá zastavení většinou označená malým křížem a číslem na stěnách domů, proto jsem chvíli bloudil. Podařilo se mi ji však najít a zastavil jsem hned u 3. zastavení. Přilehlá kaple byla otevřená a tak jsem vstoupil dovnitř. Zaujalo mě vyobrazení Kristova pádu a dotvoření této scény na stěně kaple, kde se nad ležícím Kristem sklánějí a spolutrpí andělé.

Potom jsem pokračoval po jednotlivých zastaveních dál. Když jsem si ji mohl teď projít „naživo“ a vidět, jak na sebe navazují jednotlivá zastavení, tak najednou dostávala reálnější obrysy.

Například 3. zastavení, připomínající první pád a 4. Zastavení, setkání s Matkou, byly hned vedle sebe. Napadlo mě, že to tak nějak asi mohlo být. Maria, když viděla, jak Ježíš padá pod křížem, tak mu možná chtěla jako svému dítěti nějak pomoct a proto přiběhla k němu. Tak nějak to, myslím, bylo ztvárněno i ve filmu „Umučení Krista“.

Nebo 5. zastavení, pomoc Šimona. Toto zastavení je na místě, kde cesta začíná stoupat a proto Ježíš právě zde, kde začínal výstup do kopce, potřeboval ve svém stavu pomoc někoho dalšího.

K tomu všemu úzké uličky, lidé tísnící se v nich, horko, křik…

Křížová cesta, která je tu všude označována jako „via dolorosa“ (tedy „cesta bolesti“) tu skutečně dostává tento rozměr, který si my mnohdy těžko dovedeme představit.

 

Čtvrtek 4.9.

Ve svém navštěvování míst, o kterých jsem zatím jenom četl, nebo slyšel z Písma svatého, jsem chtěl pokračovat i dnes. Původně to měla být Betánie, která je, právě podle Písma, vzdálená „asi hodinu cesty od Jeruzaléma“. Asi by to tak i bylo, ale protože nejbližší cesta, vedoucí přes Olivovou horu, byla uzavřená a musel bych proto jít velkou oklikou, na kterou by bylo potřeba už autobus, nebo taxi, rozhodl jsem se, že toto místo navštívím někdy jindy a dnes že se vydám na druhou stranu. Z Olivové hory jsem sešel do údolí potoka Cedron, kterým jsem prošel až k Siónu, kde stojí kostel St. Peter in Gallicantu (slovo „Gallicantu“ znamená „kokrhání kohouta“). Je to tedy kostel, postavený na místě Kaifášova domu, kde se Petr rozplakal, když po svém zapření Krista uslyšel kokrhat kohouta.

Pod kostelem jsou místnosti s původním dlážděním a vedle kostela tzv. „makabejské schody“, pocházející z Ježíšovy doby. Právě po nich sestupoval Ježíš na zelený čtvrtek, když se šel spolu s apoštoly modlit do Getseman, po poslední večeři a po kterých byl vedený právě ke Kaifášovi, když ho v Getsemanech zajali.

Byly to ty samé schody, po kterých Ježíš sestupoval k modlitbě a po kterých vystupoval zajatý k odsouzení…

 

V těchto prvních dnech jsem také navštívil Getsemany, místo, kde se Ježíš modlil na zelený čtvrtek a kde se potil krví a kam jsem se v dalších týdnech rád vracel. Je to místo, které svojí atmosférou vede k meditaci a také mě zde napadlo několik myšlenek o které bych se s Vámi rád podělil.

Getsemany jsou nejenom místem úzkosti a utrpení, ale také místem Ježíšovy odvahy, odevzdanosti a důvěry v Otce...

Pro nás je to často místo, kde si představujeme, jak Ježíš trpí, jak prožívá svoji úzkost, která se projevuje krvavým potem. To všechno, samozřejmě, ke Getsemanské zahradě patří, ale nejenom to... Ježíš se zde důvěrně obrací k Otci. Používá zde výraz „Abba“ (možné přeložit „tatínku“). S důvěrou se tedy odevzdává. K tomu bylo potřeba i odvahy, z lidského pohledu, a Ježíš byl přece i člověkem... Já se tu mohu učit od Ježíše, obracet se ve všech těžkých situacích života s důvěrou k Otci.

Zde také došlo k Jidášovu polibku: „Ježíš mu řekl: ‚Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?‘“ (Lk 22,48)

Kolikrát já líbám Krista – přijímám ho v Eucharistii, prožívám jeho blízkost a pak ho zradím při první příležitosti, kdy jednám nebo žiju tak, jako bych ho neznal. Jako by Ježíš pro mě nebyl...