Drazí kamarádi,

rád bych se s Vámi podělil o některé své dojmy ze Svaté země, jak jsem si je zaznamenával během své tříměsíční dobrovolnické služby v poutním domě v Jeruzalémě.

 

Zápisy ze Svaté země 1.

 

Nejdříve uvedu pár informací pro lepší orientaci.

Po 2. ročníku v semináři jsem dostal nabídku pracovat jako volontér (dobrovolný pomocník) v Jeruzalémě, v německém poutním domě. Během 3. ročníku jsem nad tím přemýšlel a nakonec se rozhodl, že této příležitosti využiju. Po vyřízení potřebných dokladů jsem tak strávil tři podzimní měsíce roku 2008 (od září do konce listopadu) v Jeruzalémě. Tento poutní dům (s názvem St.Paulus-Haus) stojí hned naproti Damašské brány a tak nebyl problém dostat se hned do centra starého Jeruzaléma, který zahrnuje třeba horu Moria (na níž stojí známá Omarova mešita), nebo nejvýznamnější místa pro nás křesťany, nacházející se v bazilice Božího hrobu. Dům má na starosti řád Anglických panen a kromě asi pěti sester (dvě z nich, Romana a Miriam, byly ze Slovenska a právě od Miriam jsem tuto možnost dostal) zde pracovalo několik arabských zaměstnanců (kdyby vás zajímalo proč Arabové, tak především z toho důvodu, že byli věřící. V Izraeli totiž tvoří drtivou většinu věřících právě Arabové) a několik dobrovolníků, převážně z Německa.

Během tohoto vzácného času ve Svaté zemi jsem si tedy zaznamenával do zápisníku některé dojmy, které ve mně různé místa a prožité situace zanechaly a pravě některé z nich tu uvedu. Svatá země je nazývána „páté evangelium“. Nyní Vás tedy konečně zvu ke společné pouti tímto evangeliem...

 

 

/Sobota 30. 8./

Svoji cestu do Svaté země začínám v Praze-Stodůlkách, kde nocuju na faře sv. Jakuba Staršího. Ráno bych měl vstávat ve čtyři hodiny, abych si stihnul dát kafe a v pět hodin metro a autobus na letiště. Na let se moc těším, ale zároveň mám obavy z toho, co mě čeká (hlavně z jazyka). Věřím ale, že to nějak půjde.

V tomto rozpoložení jsem si večer před spaním otevřel Písmo, kde jsem v knize proroka Izajáše (41, 8-16) četl:

„A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti: »Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.«

Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Hle, budou se stydět a hanbit všichni, kdo proti tobě planou hněvem, budou jak nic a zahynou odpůrci tvoji. Budeš je hledat, ale nenajdeš ty, kdo na tebe dorážejí; budou jak nic, naprostá nicota, ti, kdo proti tobě válčí. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: »Neboj se, já jsem tvá pomoc.«

Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Hle, učiním tě okovaným smykem na mlácení, novým, z obou stran ostrým. Budeš mlátit a drtit hory, s pahorky naložíš jako s plevami. Rozevěješ je a odnese je vítr, bouřlivý vichr je rozptýlí, ty však budeš jásat k chvále Hospodina, budeš se chlubit Svatým Izraele.“

 

První dny byly především o seznamování se s prostředím, jinou kulturou (dům stál v arabské čtvrti), mentalitou lidí a o poznávání nejbližších míst.

 

 

/Neděle 31. 8./

            Po příletu do Tel Avivu mě sestra Miriam odvezla do Jeruzaléma, kde jsem se ubytoval v St. Paulus-Haus, v malém pokojíku pro volontéry-dobrovolníky. K mojí velké radosti je pokojík vybavený vlastním sociálním zařízením :-) Po ubytování jsem šel poprvé do města.

S lehkým běháním mrazu po zádech jsem míjel Araby, pokřikující a pobíhající všude kolem. Prošel jsem Damašskou branou a pak dál tržištěm až k bazilice Božího hrobu, kde jsem zůstal na mši, kterou tam zrovna měla skupina italských poutníků.

Večer jsem z terasy pozoroval neustálý ruch u Damašské brány, která stojí hned naproti St. Paulus-Haus.

Taky jsem se poprvé vylekal. Když jsem při návratu vycházel z Damašské brány, skupina chlapců hodila na zem dělobuch. Já, „masírovaný“ z domova tím, jak je v Izraeli nebezpečno, jak jsou tady časté sebevražedné atentáty, jsem se samozřejmě pořádně lekl, ale zároveň mi bylo útěchou, že tento výbuch nepolekal jenom mě, ale i policisty, kteří u brány hlídali.

Později jsem si na to zvykl, protože jsem se dozvěděl, že právě tímto večerem začínal muslimský postní měsíc Ramadán, který slaví, především mladší generace, také tím, že hází dělobuchy.

 

/Pondělí 1. 9./

Můj první pracovní den. Ráno jsem se domluvil se sestrou Ruth (představená domu), že budu mít tzv. plný volontariát, což znamená sedm hodin práce denně a jeden den v týdnu volno. Denní program pak vypadal asi následovně:

7:00 snídaně

7:30 – 12:30 práce

12:30 – 13:00 oběd

13:00 – 15:00 práce

od 15:00 volno

 

/Úterý 2. 9./

            Dnes jsem chtěl zajít podívat na Omarovu mešitu. Ta je přístupná pro turisty jen do deseti hodin dopoledne a tak jsem to nestihl. Potkal jsem ale arabského chlapce Mohameda, který mě zavedl na vyhlídku, ze které byla pěkně vidět nejen mešita, ale i zeď nářků. Odsud jsem pokračoval do židovské čtvrti, na horu Sión a ke hrobu krále Davida.

Dneska jsem měl také možnost poznat místní „příživníky“. Chlapec Mohamed mě zavedl na vyhlídku a tam chtěl nějaké peníze. U hrobu krále Davida jsem potkal staršího muže, který mě vzal a že mi toto místo ukáže líp. Potom chtěl také peníze.

Zamrzelo mě, že jsou tu lidé, kteří pro cizího člověka nedokážou nezištně něco udělat a spíš ještě využívají jeho neznalosti, ať už jazyka, nebo místních poměrů. Dnes jsem tak poznal i tu druhou, smutnější stránku Svatého města.

 

I tato zkušenost ale byla důležitá. Přivedla mě k očekávání lepších věcí a příjemnějších překvapení, které také přišly.

 

O tom ale příště :-)